Tábor Kožlany 1982 - Altígr

Altígr - duch Kožlanský, stojí v čele místních strašidel, která si nás etapu od etapy předávají a stálé nové náročné úkoly zadávají. Každým úspěšně splněným úkolem získáváme jakousi ochranu strašidel a také respekt z našeho konání.

Letošní tábor již od svého příjezdu se nesl ve znamení strašidel. Nejdříve jsme se my objevili na tábořišti v civilu a pak už to šlo ráz naráz. V etapě „Hádání a zkoumání“ jsme si rozcvičili svoje mozečky a tak když došlo na výrobu korouhví nikomu ani nepřišlo, že to je „makačka na bednu“. Odznak zdatnosti i přestože právě tuto soutěž nemilujeme, byl jen procházkou růžovou zahradou další etapě „Přechod po laně nad potokem“. Těch pádů co bylo k vidění, škoda mluvit. Alespoň jsme se všichni umyli a mohli jsme večer nastoupit na Boj o vlajky, později nazvané po našem „Mumie“. Ráno nás opět očekávala strašidla, to jsme měli klackem „odkutálet“ co nejrychleji po vytčené trase hlavu jednoho ze strašidel, kterou představoval velký medicimbál. Kupodivu se s „klackomajznou“ úspěšně vypořádala i mrňata i když nebyla nouze o nebezpečné zákroky. Dorostenci v odpoledních hodinách jdou poprvé serfovat. I přes podrobný výklad se jaksi nemohou trefit do Jardových požadavků jako např. „zvedni plachtu, nech jí vyvlát, obejdi stěžeň, uchop se ráhna“ atd. Nejvíc se asi nadřel Jarda, který musel vždy uplavané serfy dovézt zpět na prostředek Vožeháku.

Další dva dny byly dosti netradiční. Vše začalo lezením, střelbou a očesáním jedné velké třešně v Kožlanech. A pak se vyrazilo kolem Krašova až do Tříman, kde naši vedoucí měli bezva kámoše Honzu Rubeše. Po přebrodění Berounky jsme si nejdříve prohlédli „masňáckej“ tábor a pak zbudovali naše ležení. Postavili jsme 4 útočné stany pro přespání malých borců. Jenže to dopadlo přesně opačně. Mrňousata spala venku pod širákem a starší si tak mohli zalézt do stanů. Noc přečkali všichni bez problémů a ráno po snídani a zabalení brodíme Berounku zpátky a přes Hlíny a Holovousy se vracíme do tábora na pozdní oběd. Večer je tradiční boj s Kožlaňáky ve volejbale a v bedmintonu. Jako obvykle vyhráváme co se dá a tak myslivec je náš. Sobotní táborák jsme sice málem nestačili postavit, ale program byl perfektní a tak se šlo spát hodně pozdě. Ráno si zahrál na zraněného Jirka Nový a tak jedna družina po druhé ho musela nejen ošetřit, ale také transportovat do tábora. Při jeho váze to opravdu nebyla snadná záležitost. Být opravdu zraněn asi by hodně zkusil. Tradiční návštěva rodičů ukončila první týden tábora.

Pondělní dopoledne už nás opět zastihlo v lese poblíž železniční tratě, kde jsme očekávali průjezd vláčku, ze kterého měly pro nás vypadnout lístečky se zprávou. Ze zprávy jsme se dozvěděli o připravované „Velké hře“, ve které jsme prověřili naše schopnosti i neschopnosti v řemesle horolezeckém a střeleckém, museli jsme slaňovat a nakonec se do krve poprat o naše korouhve. „Ruské kuželky“, kde místo koule jsme se houpali my,proti tomu byly docela príma zábavou i když všichni šli po bodech jako diví.

A to už se plížil dramatický závěr tábora. Když jsme vyráželi na dopolední výlet do Mariánské Týnice nikdo netušil jak skončíme. Při návratu se silně zatáhlo a pak začalo pravé peklo. Bouřka s průtrží mračen nám připadala jako rej všech místních strašidel. A to nás ještě v noci čekala stezka odvahy. Vystrašeni z bouřky jsme se báli tuplovaně. Nakonec však se strašidla nad námi smilovala a nikoho nezardousila. I když Zuzana si cestou zpívala „Já se nebojím, já chci žít non-stop“.Po takové noci nebylo divu, že některé z nás zachvátila jakási „epidemie“, která notně zkomplikovala další etapu na Vožeháku. Olympiáda pak jako obvykle končila naše sportovní snažení letošního tábora. Leč tímto neskončilo. Ještě ani nebyli vyhlášeni vítězové a přihnala se další bouře. Přívaly vod odplavily nejen jeden špatně ukotvený stan, ale také desku z přehrady, kterou ani Uganda v tom proudu nemohl udržet. Voda do kentáče přitékala jako by to byly schodu. Zmíněnou desku chtěl zachytit malý „Fáza“, ale ta ho vzala sebou a nebýt duchapřítomnosti „Kubaho“, tak „Fáza“ s deskou plaval snad až do Berounky. Rány jsme si lízali až do večera. Táborák nám však spravil náladu i když smutek ze zítřejšího odjezdu ani zdaleka nedokázal zahnat. Zabalit , usušit, naložit, stáhnout vlajku. Poslední nástup.

A tak už se těšíme na příští prázdniny.