Letní stanový tábor Kožlany

Náš tábor je jen malý kousek do města Kožlany, které leží cca 70 km od Chomutova. Tábořiště uprostřed krásné přírody je již od roku 1974 svědkem řady bojů, her, práce a hlavně dobré zábavy v dobré partě. Jsme zcela stranou od lidí u Hrádeckého potoka. Hned vedle je pahorek s lesem a o kousek dál velký Vožehův rybník s možností koupání.

Píše se rok 1968. Je to rok převratných událostí, rok PRAŽSKÉHO JARA a HORKÉHO LÉTA. Rok, kdy jsme si všichni mysleli, že se poměry v naší republice změní, že se budeme mít všichni lépe. Však Sovětské tanky nás v srpnu rychle vrátily zpět na zem. Leč život se nezastavil a i když to nebylo někdy jednoduché, cvičili jsme a sportovali dál.

Tento rok, konkrétně měsíc červenec, se stal i pro náš odbor velmi významným. Začala totiž éra Letních stanových táborů odboru ZRTV tělovýchovné jednoty Lokomotiva Chomutov.

První tábor této novodobé historie se uskutečnil v prvním týdnu prázdnin ve Vojkovicích za účasti 14 dětí a dvou vedoucích se šesti stany a s nejmladší účastnicí, teprve čtyřměsíční Jiřinkou Sauerovou. Tenkrát nikdo ještě netušil, že ve třicetileté historii táborů bude právě Jiřinka, spolu se svým otcem, pravidelnou účastnicí, nebo také jakýmsi živým inventářem a živou kronikou těchto táborů.

Hned tento první tábor byl velmi bohatý na mimořádné události. Velká zima po celou dobu pobytu, zranění hlavy pálkou na pálkovanou Mirka Korce, skvělý výkon naši kluků při fotbalovém zápase, když nastoupili za místní klub a rozhodli utkání. Velmi agresivní návštěva místního příslušníka VB v hodnosti poručíka, který si přijel pro dvacetikorunovou pokutu za ježdění našich dětí ve dvou na kole, až na tábořiště. Nejen že nic nedostal, ale musel sednout na motorku a zajet domů pro ventilky, které velmi neprozřetelně při vypouštění kola elegantně zahodil. V neposlední řadě je nutné uvést dvojnásobné přepadení místními kluky našeho tábora, při čemž při druhém útoku se strhla všeobecná rvačka, ze které i přes trojnásobnou přesilu útočníků, vyšel s největšími šrámy a dá se říci i s újmou na zdraví, původce celé této bitvy. Dokonce i profesionální boxer, který tehdy boxoval za RH Karlovy Vary, dostal takovou ránu od Jirky Sauera, že měl sanici vyhozenou z pantů. Vše se nakonec uklidnilo a vysvětlilo i když k uvedenému uklidnění hodně napomohlo fingované zranění Květy Beranové. Tábor pak skončil a nás, už naši přátelé z Vojkovic, pozvali i příští rok k nim na tábor.

Leč rok 1969 nebyl právě příznivým pro konání takovýchto akcí a tak až v roce 1970 jsme opět vyrazili do přírody. V příštích třech letech nám půjčovali své stany a vybavení kamarádi z chomutovského Slavoje v Újezdě nad Zbečnem na Berounce. Vždy 25 dětí se třemi vedoucími zde trávilo 14 dní zaměřených na pobyt a hry v přírodě, na sportovní hry a také na gymnastiku, ke které zde byly velmi dobré podmínky. Pobyt vždy zpestřil výlet na Křivoklát spojený s broděním Berounky. Hry ve vodě a koupání byly náplní činnosti v parných dnech. Zažili jsme však i deštivé počasí s povodní, která hrozila až evakuací tábora. V Újezdě se nám sice líbilo, ale velké množství lidí neustále narušovalo naši činnost i zábavu. Vždyť ten „správňácký“ tábor by měl být stranou od lidí, jen uprostřed panenské přírody.

To však obnášelo moc a moc věcí!!!

V prvé řadě základní vybavení tábora, pak to správné místo a k tomu různá povolení a následně i zajištění stravy! V té době už začal fungovat i Jarda Luňák, později nazvaný UGANDA. Protože ve dvou Jardech se to už lépe táhlo, tak v roce 1973 vyráží 18 dětí a dva Jardové za pomocí vrchního přepravce pana Heluse s MB 1000 do Nepomyšle u Podbořan k zatopenému písníku. Na tomto partizánském táboře si už začínáme opět sami vařit i když zatím jenom snídaně a večeře. Na obědy se chodí do místního státního statku. Zde se nám podařila navázat výborná spolupráce a tak týden utíká jako voda. Sport a hry jsou na denním pořádku. „Kšeftman“ Marcel Kotík dokáže sehnat košík sladkých třešní téměř zadarmo, Jarda Luňák vaří chutné večeře, které loví nejen po kotlíku, ale také po okolí. Zcela nám vyráží dech perfektně udržovaná anglická zahrada u zámku v Krásném Dvoře. Do té jsme zcela nečekaně vnikli od zadu při celodenním výletě. V pátek za námi přijíždějí dorostenci na kolech a za jejich pomoci porážíme po dramatickém boji ve volejbalovém klání místní „rekreující“ se smetánku a na závěr pobytu ještě stihneme při netradiční olympiádě překonat světový rekord ve skoku daleko-hlubokém výkonem téměř 18 metrů.

Při závěrečném ohni již plánujeme rok příští, co vylepšíme, jak budeme vařit a co budeme vyvádět, že bychom také mohli tábor prodloužit na 14 dní, vzít sebou alespoň 30 dětí. Nápadů je dost a na přípravu času spousta.

Jenomže člověk míní a pánbůh mění, se říká.

Z jara roku 1974 se dozvídáme, že písník v Nepomyšly je uzavřen!!! A tak hajdy hledat nové místo! Projíždíme Šumavu a pak západní Čechy, nikde nic vhodného pro naše záměry. Při návratu si Lunďa vzpomene na našeho známého z republikového sboru žáků Valtra Pecha. Ten bydlí v Kralovicích a má „zmáknuté“ celé široké okolí. Valtr po jistém váhání nám nabízí jedno místo u Kožlan. Nezapomene několikrát zdůraznit, že jinému by toto místo neukázal. Sedáme do auta a po projetí polovinou Kožlan zajíždíme za humna. Dál se jde pěšky. Procházíme malým lesíkem a vtom se před námi otevře ten plácek. Plácek, o kterém sníme a který jsme tak dlouho hledali. Místo našich snů a nadějí. Místo, které ještě neví co ho čeká, plácek jež bude svědkem řady bojů, her, práce a hlavně dobré zábavy v dobré partě. Tábořiště je zcela stranou od lidí, uprostřed krásné panenské přírody, s malým potůčkem, který jistě půjde přehradit, abychom se měli kde zchladit. Hned vedle je velký pahorek, jež v budoucnu bude mockrát proklet, na něm pestrý lesní porost, kousek dál velký rybník. Přitom všem je to do Kožlan jen malý kousek. Kdyby tak zde byla ještě studánka s pitnou vodou. Bohužel toto kdyby se nikdy nesmaže, voda se bude muset jednoduše dovážet, ale s tím se určitě vyrovnáme. Jedna věc v nás vnáší nejistotu, co místní pionýři, kteří sem občas chodí na schůzky? Valtr nás vede zpět do města, neboť Kožlany jsou královské město, k řediteli místní školy, který nám dává kontakt na vedoucí pionýrů Jardu Švarce, Láďu Mrzenu a Vencu Nováka. Ještě týž den si s nimi sjednáváme schůzku. Za 14 dní, v místní hospodě „U Sládků“, zasedáme proti početní přesile v počtu 5 : 2 a to Luňďa navíc nemůže pít protože řídí. Jednání jsou velmi náročná hlavně proto, že každý dohodnutý bod jednání se zapíjí velkým rumem, na což druhý Jarda, náčelník, není zvyklý. No vše nakonec dobře dopadlo a v květnu zahajujeme akci „brigáda v Kožlanech“. V sedmi lidech vyrážíme provést základní úpravy tábořiště, budujeme i studánku, ze které odebraný vzorek neprochází hygienou pro přítomnost jakýchsi chemikálií pravděpodobně z kravína v Hradecku, jež leží asi 4 km nad táborem. Mimo to sháníme peníze na stany a další vybavení, z internátu ČSD bereme vyřazené spacáky. No a potom už přichází ten den D, poprvé vyrážíme do Kožlan.